Rumunský deník

Pondělí – den přesunu. Vyrazili jsme krátce po osmé hodině. Zaručeně nejhorší úsek z celé cesty byl od našeho domu ke Hradci Králové :-), pak už se jelo dobře.

Ujeli jsme cca 680 kilometrů a tady je pár postřehů z dnešního dne: v Maďarsku jsou i kopce!, na hranicích Slovensko/Maďarsko je třeba si zakoupit vinětu za 6 euro, nejlepší kafe na cestě vařej v Maďarsku a cesta je faakt dlouhá… 🙂

Na ubytování jsme ale dorazili ještě za světla, naházeli do sebe jídlo a vyrazili do města poznávat krásy. Nočního Szegedu. Ráno pokračujeme na Arad, Temešvár a Rovensko. Szeged je teda moc krásné město plné stromů, keřů a květin a zajímavé architektury a jestli se Hradec Králové pyšní přízviskem“zelené město“, ať se Hradečáci  jedou podívat sem…

Včerejší zápis byl dost strohý..Byli jsme strašlivě unavení z cesty a podařilo se mi u psaní asi pětkrát usnout, tak dnes se trošku rozepíšu.

Ráno se nám moc nedařilo – já zjistila, že se přes noc Kamilovi vylila do kufru do oblečení skoro všechna finská vodka, co jsme měli s sebou a Kamil při kontrole motorky přišel na to, že uchází zadní kolo. Našel sice nějaký motoshop, ale tam nám pumpičku jen půjčili a doporučili zajet do místního Tesca a zakoupit svou. Tak jo. Kamil se po půlhodině vrátil rozjařen a nadšen rozmanitou nabídkou pro motoristy a nožní pumpičkou, kterou přifoukl zadní pneumatiku a mohli jsme teda vyrazit směr Rumunsko.

(Mimochodem, ta pumpička vydržela přesně dvě použití – večer se v ní udělala díra a tak jsme ji zas vyhodili). Cesta po dálnici nám docela ubíhala, až na to, že současně s kilometry nám také ubýval benzín. A benzínka nikde…Benzín na posledních pár kilometrů stačil akorát na to, abychom zajeli hned za hranicema do centra Nadlacu na nějakou pidibenzinku, která nás zachránila. Co nás tady teda hodně zaujalo, byly zdejší informační tabule, které byly jak v rumunštině, tak ve slovenštině. Proč ve slovenštině??Zvláštní…

A jedeme dál – do Timisoary, neboli Temešváru. Moc času nebylo, chtěli jsme jen projet centrum a frčet dál, ale nakonec jsme tam zakufrovali. Zachránil nás hrozně milý pan taxikář, který nás vyvedl z města. Můžeme říct, že Temešvár máme projetej skrz naskrz 🙂  Ale všechno špatné za ten dnešek nám vynahradila cesta z Bocsa přes Resita ke kempu Trei Ape – nádherná klikatá silnice témeř bez provozu, takže kdo si chce obrousit stupačky, vyražte rozhodně sem! Kemp nám ovšem radost neudělal, protože byl zavřenej, a tak nezbylo, než přijmout ubytování o kousek dál u jezera v ubytovně.

Vypadalo to na poklidný a pohodový den – projedem české vesnice v Banátu, dáme si takový odpočinkový den. Jóó, ale zas bylo všechno jinak! Nejdřív se nám trošku přeřídily hodiny v mobilu na místní čas, takže nás budík vzbudil o hodinu dýl než jsme tak nějak potřebovali. Pak jsem přišla na to, že mám ve věcech vylitou plechovku dvanáctistupňových Krušovic a nakonec mi spadla přilba z motorky na beton. Kamil začal den taky nadějně – opaloval sirkou stahovací řemen, aby se netřepil a parádně si přitom popálil prsty. A pak jsme vyrazili do Rovenska, vstříc novým zážitkům. Rovensko je nádherná vesnička uprostřed malebných kopců, to jo, ale ta cesta k ní, ta chce odvahu – děrovaná asfaltka se po chvíli změní na lesní cestu a tou jedete cca 15 km až do Rovenska.

Nic pro princezny…(Ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká cestou dolů). Cestou jsme se těšili, že si v obchodě u paní Pražákové dáme nějakou limču, ale bohužel, otevírací doba nám nepřála.

A tak jsme schroustali jabka z vlastních zásob a začali pokukovat po cestě zpátky. Oho! Jediné dvě cesty – buď ta, co jsme po ní přijeli, nebo sráz dolů po písčité cestě! My potřebujeme do Liubcova, takže volíme sráz dolů…Písčitou cestu naše Sjúzn zvládla eště bez velkých obtíží, ale pak jsme potkávali víc a víc míst, kde bylo bláto, kaluže a zase bláto a do toho všeho jsme pohledem do mapy zjistili, že jedeme špatně a to už poměrně dlouho. Takže otočit a zpět. A zase kaluže, bláto, kaluže,…a najednou HUPS! a už ležíme v blátě i s  motorkou.

Naštěstí se nic vážného nestalo, jen jsou Kamil i Sjúzn z pravé strany trošku od bláta. Motorka ale nešla zvednout, tož jsme ji museli trošku odlehčit sundáním báglů. Pak už to nebyl problém. Zbytek cesty projel Kamil už v pohodě. No, a protože byl ještě čas, tak jsme si to namířili ještě do Svaté Heleny, další z vesnic, kde žijí Češi. Jenže tam to vypadalo jak o pouti – spousta motorkářů, autobus turistů od CK Kudrna.

Pro mě trošku zklamání, Kamil říkal, že to čekal. Cesta do Sv. Heleny je ale malebná, parádní výhledy na Dunaj a kopce okolo…

Škoda, že nestihnem ještě Gernik, máme trochu zpoždění, a tak zítra už musíme vyrazit dál…Večer jsme se seznámili s motorkářema od Jihlavy  a Českých Budějovic, povídali jsme celý večer a bylo to fajn. A, jo, abych nezapomněla, ztratila jsem dnes rukavici na motorku…

Podařilo se nám vstát před osmou!! Ubytování bylo se snídaní, takže bylo potřeba jen rychle sbalit. Snídaně nestála za nic – vybíravá teda nejsem, ale ten komár mezi kolečkama salámu nebyl moc fajn…Aspon jsme nevysedávali a odjeli tak rychle, jak to bylo možné 🙂 Jelo se dnes moc hezky, nikde jsme zbytečně nezastavovali, jen pro nabrání benzínu, jednou na nanuka a na pul hodinky, nez jsme si uvařili kafe na odpočívadle.

Po cestě jsme se kochali hlavně nádhernou krajinou, sochou posledního Dáckého krále ve skále, nebo do dnešního dne zachovanými římskými lázněmi.

Ve čtyři odpoledne jsme zaparkovali na parkovisti v Novaci (ujeli jsme dnes asi 230km) a dumali co dál. Jet Transalpinu směrem do Sibiu? To jsou další tři hodiny… Tak nakonec jsme přes Booking našli ubytování poblíž Novaci, zajeli se najíst a pro dnešek to zapíchli. Snad nám i zítra bude počasí přát a my projedeme tranalpinskou magistrálu a na ni navazující Transfagarasan.

Nakonec pár nastřádaných zkušeností –  ubytování se platí v hotovosti, benzín, až na výjimky lze platit  kartou. Kempů po cestě moc není, ale všude se dá narazit na spoustu penzionů a ubytování v soukromí.

Včera jsem ještě zapomněla napsat, že cestou do Novaci jsme se zastavili ve skanzenu. Procházeli jsme se těma domečkama úplně sami, nikde ani noha a v jednom z domů Kamil našel fotku, kde byl Edvard Beneš s tehdejším předsedou vlády Rumunska Tatarescu.

A teď něco k dnešku: nakonec jsme zůstali ještě druhou noc v Novaci, s tím, že projedeme za jeden den Transalpinu i Fagaras. Transalpina začíná tady za rohem a ráno byla skoro prázdná silnice. Vyjeli jsme nahoru na pass Urdele jako po másle, nahoře jsme zastavili, abychom pořídili krásnou fotku….a položili jsme motorku. Naštěstí se nám nic nestalo , jen jsme se opět trošku vyváleli a okolo stojící turisti dělali, že nic neviděj 😀

Ale silnice je to parádní! Jedna zatáčka střídá druhou, nádherný asfalt a kolem kouzelná příroda… Ty desítky kilometrů pak ubíhají, jako voda. Ani jsme se nenadáli a sjeli jsme z Karpat do Transylvanie. Vesničky jsou tu zase trochu jiné i lidé a krajina. Projeli jsme kolem Sibiu a vraceli se zpět do Karpat.

Tak nám ten den pěkně ubíhal, až jsme dojeli k Fagaraši.

A už stoupáme do kopců a vtom jsme dojeli kolonu. Neva – předjedem ji. Jenže před kolonou aut a motorek jeli policajti, před nima autobus a před autobusem tři cyklisti!  Cyklisti se do toho kopce ploužili a  jakmile jsme jen naznačili, že bychom je předjeli, policajti troubili a ukazovali, že v žádným případě. Nakonec jsme to vzdali, bylo už odpoledne, silnice před námi zavřená, dokud nedojedou ti blázni na kolách do cíle a nás čekala dlouhá cesta zpátky na ubytování. Cesta zpátky vůbec neubíhala, jelo se v koloně aut, jediným zpestřením byla večerní návštěva kláštera v Horezu.

Je to nádherný klášter ze 17. století, aby byl chráněný, postavili kolem něj opevnění před tureckým vojskem. V roce 1993 byl zapsán na seznam UNESCO. Zrovna tam probíhala bohoslužba, a tak jsme to jen rychle nafotili a frčeli dál, protože už byl večer a blížila se bouřka.

Zadařilo se – dnes se nám povedlo projet slavnou Transfagarašskou magistrálu! Zprvu teda nicmoc, začátek za Curtea de Arges skýtal sice krásné výhledy na Karpaty, zatáčky taky dobrý, ale jinak nicmoc…Tak jsme dali aspoň kafe u nějakýho hotelu a otráveně sledovali cvrkot kolem. Přihnal se mrak a začalo pršet. Tak to se nám ten výlet pokazil teda úplně, otrávení jsme se vraceli k motorce, zrovna se tam oblíkali nějací Maďaři do nepromoků. Nám se ani moc nechtělo, však dovečera zase holt uschnem, a tak jsme nasedli na motorku a jeli dál. A pak to začalo! Otevřel se nám výhled, až jsme zalapali po dechu – horské potůčky padající v kaskádách do údolí, všude zelená travička, ovce, pasoucí se na úbočí, a dokonce přestalo pršet.

Nevěděli jsme, co dřív fotit a natáčet, jestli tu silnici, která se vinula jako had do strmých kopců, nebo ty vodopády, nebo mlhu, která se tu povalovala…Byl to zážitek ve výšce 2 400 m.n.m….

 

Cestou zpátky nás zastavil déšť, ale včas jsme to zapíchli u benzíny a počkali až bouřka přejde. (Ta větší na nás ovšem čekala v noci v kempu).

Do cíle jsme dorazili kolem osmé večer. Je to malinký kemp v zahradě uprostřed vesničky Blajel.  A jen jsme postavili stan, začala se mračit obloha a blýskalo se. V noci přišel pořádnej slejvák, do toho mlátily zvony z obou dvou kostelů ve vesnici (pan domácí nám říkal, že vždycky před bouřkou takhle zvoněj, aby upozornili včas a místní mohli sehnat dobytek z kopců), a tak jsme to zabalili a šli spát. Poprvé na téhle dovolené ve stanu…

Ráno jsme nespěchali, máme ježdění plný kecky (včera 280km, předevčírem 460 km…) Usušili jsme mokrej stan a věci, dali si kafe a dumali, jak naložíme s dnešním dnem.

Nakonec jsme se posbírali a vydali se na prohlídkovou trasu. Jako první byl v plánu Medias. Moc hezké historické město se šikmou zvonicí ( prý se naklonila po sesuvu ). V Pise je křivější, to jo, ale tady na této byl ten náklon taky docela slušně vidět.

Dál byla na programu Sighisoara a po cestě okukovat zdejší opevněné kostely. Tyto kostely byly stavěny na ochranu před Turky, každá rodina v ní měla své místo, či dokonce místnost a zásoby jídla a pití pro přežití. Některé z nich jsou v UNESCO a my se dneska u jednoho takového zastavili. Biertan má 12 metrů vysoké obranné zdivo a je tu prý i místnost, kam byly zavírány manželské páry, které se chtěly rozvést:-))) Tu jsme teda neviděli, dočetla jsem se o ní v průvodci.

Po cestě nádherné vesničky, kouzelná krajina s kopečky a zelenou trávou. Párkrát jsme museli dát přednost stádu kraviček nebo ovcí, taky na nás občas vyběhl pes…Těch toulavých psů je tu teda požehnaně,  naštěstí nás většina nechala napokoji ..Sigishoara je město, které proslavil hlavně hrabě Vlad Tepes, neboli hrabě Drákula, neboť se tu narodil. Staré město je zapsané na seznam UNESCO, je tu mimo jiné městská věž s orlojem z roku 1906, spousta starých krásných domů a vyběhli jsme i dřevěné schody z 15. stol. na kopec ke „Kostelu na kopci“, ale ten nás teda zklamal, byl úplně obyčejnej, a ještě po nás chtěli 10 lei za vstup. Výhled taky žádnej, tak jsme to zas otočili dolů a v zapadlé uličce si v příjemné kavárně sedli na kávu.

Cestou zpátky jsme projížděli vesničkou Brateiu a žasli nad těma cikánskýma palácema. Jsou oooobrovskýýýýýý, mají stříbrný střechy a samý věžičky a většinou nejsou omítnutý. Cikáni samotný postávají na ulici u silnice a prodávají tepaný zboží jako džezvy, konvice, hrnce a dokonce i destilační zařízení. Chodí tady nádherně oblečení, muži mají bílé košile a černé klobouky a ženy jasně červené sukně a šátky přes hlavu.

Večer před večeří jsme si ještě zaplavali ve zdejším bazénu v kempu (Doua Lumi, Blajel), k večeři dali fazole z vlastních zásob a ráno balíme a přesouváme se směrem na západ do Alba Iulia. Pan domácí z kempu vyvěšuje každý den vlajky zemí hostů, kteří zrovna bydlí v kempu, tak dnes tam visela i naše vlajka, mezi švédskou, švýcarskou, polskou, dánskou a německou a rumunskou samozřejmě taky. Snad to zítra nezapomenem vyfotit.

Tu vlajku v kempu jsme samozřejmě zapomněli vyfotit…:-(

Pobalili jsme věci, zamávali všem Holanďanům, Švédům, Polákům (vážně byli všichni strašně moc milí, třeba když Kamilovi nešel zapálit vařič, přiběhl hned pán od vedlejšího karavanu a podával mu svůj podpalovač ) a vyjeli směrem na Alba Iulia. Z Alba Iulia jsme ovšem viděli jen Kaufland, protože jsme měli strašný hlad a tady se dá bez problému najíst, protože tu bývají před obchoďákem stánky s rychlým občerstvením. A tak jsme se nacpali grilovaným kuřetem s hranolkama a předělali celý dnešní plán cesty 🙂      Zachtělo se nám totiž shlédnout tzv. Aiudské soutěsky, hrad Coltesti a vesničku Rimetea, která vyhrála cenu Europa Nostra.

Nevím, jak je to možné, ale ze všech těch záležitostí jsme viděli akorát ty soutěsky, asi protože byly dostatečně veliké…:-DDD Hrad musel bejt snad někde schovanej a vesničku jsme profrčeli rychlostí blesku…

Večer jsme dorazili do vesničky Bucium, tady jsme si přes Booking předem zarezervovali ubytování. Nebylo to teda vůbec potřeba, protože jsme tu úplně sami. Je to celkem velkej areál s restaurací, hospodou, mnoha pokoji ( pro cca 60 lidí ) a je tu pusto a prázdno. Ale jinak se nám tu moc líbí, máme krásný pokoj, všechno je tu fungl nové. Dumáme, jestli tu nejsme první hosti vůbec. Paní majitelka je moc příjemná – večer jsme k nim zaskočili do hospůdky na pivko (nakonec z něj bylo pivek pět..) a Kamil se s paní začal kamarádit. Ona neumí ani slovo anglicky, my zas rumunsky, takže z toho byl docela slušnej guláš :-D. Využili jsme google překladač a s paní si domluvili, že nám zítra na sedmou večer uvaří večeři. Ráno se pokusíme vyrazit včas, průvodce slibuje muzeum těžby zlata v Rosia Montana a hrad Deva, tak to snad bude lepší než dnes 🙂

Paní domácí nám nachystala ráno vynikající snídani, chleba s domácí jahodovou marmeládou, salámy, šunčičky, čerstvý sýr a zeleninu a k tomu vodu, čaj a kávu.

Bylo toho tolik, že jsme se odvalili na pokoj a další hodinu museli odpočívat, protože bychom na tu motorku prostě nenalezli.

Vypadalo to dnes na pekelně horký den, a taky jo, fakt bylo 37 °C , my navlečení v těch motohadrech černé barvy, na sluníčku to bylo  na uvaření…

První zastávka dnešního dne Rosia Montana, zde se nachází bývalý důl, kde se těžilo zlato. Tak anglický mluvící mladík u vchodu nás dovnitř nepustil a pravil, že další prohlídka bude za hodinu a to enem, esli se sejde dostatečný počet zájemců. Tak to děkujeme, jedeme dál. Máme totiž v záloze muzeum zlata ve městě Brad! Muzeum jsme našli bez problémů….zavřené.. 😀 Na dveřích byly pečeti a nikde ani zmínka, proč je muzeum uzavřené. Po nás se tam chtěl dostat ještě autobus důchodců, vedoucí se snažil deštníkem probojovat dovnitř, ale pán na hlídání muzea ho vytlačil ven.

Tak jsme to otočili i my a dali si na druhým konci náměstí kafe a vodu v restauraci a svištěli dál. Z Brad do Ilia byla nádherně klikatící se silnice úplně bez provozu, krásnou krajinou.

Už později odpoledne jsme zajeli do Geoagiu – Bai, kde jsou termální prameny, které se používaly k léčbě už za dob Římanů. Jsou tu vykopávky s částečně zrekonstruovanými římskými lázněmi.

A pak už jsme spěchali zpátky do Bucium, jelikož jsme měli domluvenou na sedmou hodinu večeři. Byla to úžasná hostina s polévkou, bramborami a pečeným kuřetem, míchaný zeleninový salát a navrch ještě 4 palačinky. Kamil zapíjel dobře vychlazeným pivem, já vodou. Bude se nám špatně odjíždět…

Kohoutí zakokrhání odvedle mě vzbudilo už před šestou hodinou, ale venku byla podivně tma. Pak se začalo zatahovat ještě víc a ještě víc, až to vypadalo, že je noc, a před osmou začala taková bouřka, že jsem to už dlouho nezažila. I Kamila to vzbudilo :-). Na osmou jsme měli domluvenou snídani, ale neodvažovali jsme se ani přeběhnout přes dvůr, abychom nebyli úplně zmáchaní. Nakonec ale  později po cestě vykouklo sluníčko a byl to fajn den.

Zmokli jsme během dopoledne ale ještě jednou, na cestě do jeskyně Scarisoara. Mají tady schovaný největší podzemní ledovec v Rumunsku a ten jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.

Je to druhý největší a zároveň nejstarší ledový blok na světě. Je mu 3 800 let. Jo, klidně si to přečtěte eště jednou 😀

Sestupovalo se tam po prudkých schůdcích a zezdola se valila mlha.

Výklad byl pouze v rumunštině, a tak jsme se snažili při výkladu dívat stejným směrem a obdivně vydechovat jako ostatní, abychom zapadli, což bylo stejně marný, protože jsme na sobě měli motooblečení s reflexníma páskama a já navíc reflexní vestu, takže ten, kdo byl dneska na prohlídce s námi, bude mít na všech záběrech naše odrazy, což nám došlo, až když jsme poprosili vedle stojícího pána, jestli by nás vyfotil. Na fotkách nebylo vidět skoro nic…:-)))

(výborná fotka, že? :D)

Když všech 100 lidí obkroužilo jeskyni a stoupali jsme zase všichni nahoru, zdálo se, že těch kapek vody okolo nějak přibývá a než jsme dorazili k motorce, slušně už lilo. Zase už… Naštěstí to bylo dnes naposledy, pak už jen krásná krajina zalitá sluníčkem, výhledy a teplíčko.

V Beius jsme zastavili na oběd, ten nestál vůbec za nic, páč byl přesolenej tak, že po chvíli chutnalo všechno všechno stejně, asi nám to spálilo chuťový buňky…Z Beius zajímavá, krásná cesta plná kopečků, krav, pasoucích se podél silnic a zase minimum aut. Fantastický byl jeden úsek cesty, kdy jsme jeli vesničkou se stromama, potokem, prostě klasika, a najednou za vesnicí zatáčka přes pahorek a úplně jiná krajina! Jen louky, kopečky a semtam keřík. A ty kupy sena, posázené v okolí…

Natěšení jsme stoupali do kopců nad přehradou Dragan, v průvodci bylo napsáno, že cesta vede několika krátkými nezpevněnými cestami. Pche, tu cestu autoři nemohli snad ani vidět – silnice byla po délce snad 25 km plná děr, výmolů a asfaltem zalepených děr. Za celou dobu jsme potkali snad jen jedno jediné auto. Kamil ho označil za místního doručovatele, který tudy projíždí jen jednou týdně. 😀 Taky jsme tu, v téhle opuštěné krajině, našli jen jeden malinkej domeček, u kterýho seděl samotný stařeček…

Dnes trávíme noc v pensionku v malé vesničce v Braisoru. Mají tady krásný výhledy do krajiny… Paní majitelka nám říkala, že se strašně ráda kochá výhledem, když meje nádobí :-)))))