Zadařilo se – dnes se nám povedlo projet slavnou Transfagarašskou magistrálu! Zprvu teda nicmoc, začátek za Curtea de Arges skýtal sice krásné výhledy na Karpaty, zatáčky taky dobrý, ale jinak nicmoc…Tak jsme dali aspoň kafe u nějakýho hotelu a otráveně sledovali cvrkot kolem. Přihnal se mrak a začalo pršet. Tak to se nám ten výlet pokazil teda úplně, otrávení jsme se vraceli k motorce, zrovna se tam oblíkali nějací Maďaři do nepromoků. Nám se ani moc nechtělo, však dovečera zase holt uschnem, a tak jsme nasedli na motorku a jeli dál. A pak to začalo! Otevřel se nám výhled, až jsme zalapali po dechu – horské potůčky padající v kaskádách do údolí, všude zelená travička, ovce, pasoucí se na úbočí, a dokonce přestalo pršet.
Nevěděli jsme, co dřív fotit a natáčet, jestli tu silnici, která se vinula jako had do strmých kopců, nebo ty vodopády, nebo mlhu, která se tu povalovala…Byl to zážitek ve výšce 2 400 m.n.m….
Cestou zpátky nás zastavil déšť, ale včas jsme to zapíchli u benzíny a počkali až bouřka přejde. (Ta větší na nás ovšem čekala v noci v kempu).
Do cíle jsme dorazili kolem osmé večer. Je to malinký kemp v zahradě uprostřed vesničky Blajel. A jen jsme postavili stan, začala se mračit obloha a blýskalo se. V noci přišel pořádnej slejvák, do toho mlátily zvony z obou dvou kostelů ve vesnici (pan domácí nám říkal, že vždycky před bouřkou takhle zvoněj, aby upozornili včas a místní mohli sehnat dobytek z kopců), a tak jsme to zabalili a šli spát. Poprvé na téhle dovolené ve stanu…
