Kohoutí zakokrhání odvedle mě vzbudilo už před šestou hodinou, ale venku byla podivně tma. Pak se začalo zatahovat ještě víc a ještě víc, až to vypadalo, že je noc, a před osmou začala taková bouřka, že jsem to už dlouho nezažila. I Kamila to vzbudilo :-). Na osmou jsme měli domluvenou snídani, ale neodvažovali jsme se ani přeběhnout přes dvůr, abychom nebyli úplně zmáchaní. Nakonec ale později po cestě vykouklo sluníčko a byl to fajn den.
Zmokli jsme během dopoledne ale ještě jednou, na cestě do jeskyně Scarisoara. Mají tady schovaný největší podzemní ledovec v Rumunsku a ten jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.
Je to druhý největší a zároveň nejstarší ledový blok na světě. Je mu 3 800 let. Jo, klidně si to přečtěte eště jednou 😀
Sestupovalo se tam po prudkých schůdcích a zezdola se valila mlha.
Výklad byl pouze v rumunštině, a tak jsme se snažili při výkladu dívat stejným směrem a obdivně vydechovat jako ostatní, abychom zapadli, což bylo stejně marný, protože jsme na sobě měli motooblečení s reflexníma páskama a já navíc reflexní vestu, takže ten, kdo byl dneska na prohlídce s námi, bude mít na všech záběrech naše odrazy, což nám došlo, až když jsme poprosili vedle stojícího pána, jestli by nás vyfotil. Na fotkách nebylo vidět skoro nic…:-)))
(výborná fotka, že? :D)
Když všech 100 lidí obkroužilo jeskyni a stoupali jsme zase všichni nahoru, zdálo se, že těch kapek vody okolo nějak přibývá a než jsme dorazili k motorce, slušně už lilo. Zase už… Naštěstí to bylo dnes naposledy, pak už jen krásná krajina zalitá sluníčkem, výhledy a teplíčko.
V Beius jsme zastavili na oběd, ten nestál vůbec za nic, páč byl přesolenej tak, že po chvíli chutnalo všechno všechno stejně, asi nám to spálilo chuťový buňky…Z Beius zajímavá, krásná cesta plná kopečků, krav, pasoucích se podél silnic a zase minimum aut. Fantastický byl jeden úsek cesty, kdy jsme jeli vesničkou se stromama, potokem, prostě klasika, a najednou za vesnicí zatáčka přes pahorek a úplně jiná krajina! Jen louky, kopečky a semtam keřík. A ty kupy sena, posázené v okolí…
Natěšení jsme stoupali do kopců nad přehradou Dragan, v průvodci bylo napsáno, že cesta vede několika krátkými nezpevněnými cestami. Pche, tu cestu autoři nemohli snad ani vidět – silnice byla po délce snad 25 km plná děr, výmolů a asfaltem zalepených děr. Za celou dobu jsme potkali snad jen jedno jediné auto. Kamil ho označil za místního doručovatele, který tudy projíždí jen jednou týdně. 😀 Taky jsme tu, v téhle opuštěné krajině, našli jen jeden malinkej domeček, u kterýho seděl samotný stařeček…
Dnes trávíme noc v pensionku v malé vesničce v Braisoru. Mají tady krásný výhledy do krajiny… Paní majitelka nám říkala, že se strašně ráda kochá výhledem, když meje nádobí :-)))))
